Justina čili prokletí ctnosti 3
Odpovědí mu byla salva smíchu a zpola opilý otec Kliment zvolal, že je nutno okamžitě ověřit tuto pravdu. Vstal a vrávoravým krokem ke mně přistoupil. Myslila jsem, že zemřu hrůzou a když se na mne upřely jeho smilně podlité oči, chvěla jsem se na celém těle. Zvrhlík mi prsknul do tváře, musela jsem se před jeho zapáchajícím dechem naklonit dozadu. Než jsem se nadála, vjel mi rukou pod sukně. Jeho hrubá pěst sevřela surově moji kundičku, která mne vždycky strhávala do neštěstí, neboť muži, místo, aby si nevinnosti vážili, pronásledovali a loupili ji, kdekoli se s ní setkali. Hnětl ji prsty, jakoby mi i chtěl vyrvat z klína. Potom do ní vsunul dva prsty, které mi způsobily hroznou bolest.. „Aj, jak je sevřená a tlustá ta vaše díra! Bude nám na ocase milejší než prsten svatého otce na prstě!“ A mihotaje ukazovákem u mé zadní branky, volal opile: „A tahle je ještě hezčí!“ Potom všichni s rouhavými slovy ověřili moje panenství. Přísahám vám, paní, nikdy můj stud netrpěl takovou trýzní, jako tehdy, když prsty zvrhlíků vnikala do mého dosud neposkvrněného otvoru, který mohl dát tolik slastí muži milovanému, kdybych svůj život nebyla zasvětila nevinnosti. Posléze ode mne odstoupili a přemáhajíc bujnost údů, klátících se tvrdě pod jejich břichy, posadili se ke stolu. Pro mne umístili židli mezi otcem Rafaelem a starým mnichem Jeronýmem. Pokusím se nejprve popsat lidi, s nimiž jsem se setkala. Otce Klimenta a otce Rafaela znáte již dostatečně. Třetí mnich, otec Antonín, byl malý hubený čtyřicátník se satyrskou tváří. Byl chlupatý jako medvěd, bezuzdně vilný a bezpříkladně zlý. Otec Jeroným byl starý, šedesátiletý chlípník, který předstihoval otce Klimenta v pití i v hřešení. Poněvadž byl přesycen obyčejnými požitky, musil se uchylovat ke zvráceným perverzím a zvrhlým výstřednostem, v nichž jedině nalézal jakési záblesky rozkoše. Floreta byla nejmladší ze tří dívek, které jsem spatřila. Pocházela z Dijonu, kde její otec byl váženým občanem. Bylo jí asi třináct let. Byla bruneta, velmi krásných očí a nesmírně štíhlého pasu, který se rozšiřoval přes hladké boky do oválné pánve nejčistší souměrnosti. Pod lehounce vypouklým břichem se rýsoval hustě zarostlý, havranovitě černý trojúhelník, od nějž vybíhala mladá a štíhlá stehna. Floreta měla nejkrásnější ruce, jaké jsem kdy viděla. Kornelii bylo šestnáct. Tato rusovláska měla zajímavý vzhled. Malá, obtloustlá dívka, vzkypělých vnad, odstávajících prsů s velkými bradavkami a pevných, dozadu vystrčených hýždí, prazvláštní velikosti, a tlustého břicha, pod nímž splývalo nezvlněné, ohnivě červené rouno, mohla zajisté náramně dráždit zvrhlé chtíče mnichů. Ale její hořcově modré oči vyzařovaly smutnou nevinnost, již nemohlo porušit ani horlivé oddávání se neřesti. Její otec měl v Auxerre obchod s vínem. Byla svedena Rafaelem, který ji tajně odvedl do tohoto povedeného kláštera. Omphale, třetí žena, byla třicátnice velké postavy, jemných tváří a nádherných vlasů. Měla silně vyvinuté a nádherné prsy. Její tělesné tvary svítily zralou, pevnou a vědomou krásou. Mezi vysokými boky byl vklíněn jemně utvořený trup, zakončený hrdě nesenými rameny, hodnými zajisté spíše purpuru vévodkyně než vilných výlevů mužské zvrácenosti. Měla majestátní postavu, která svou vznešenou jemností podmaňovala každého, kdo ji uzřel. Byla dcerou bohatého vinaře z Joigny. Jeroným ji vylákal nejpodivuhodnějšími svody a unesl ji, když jí bylo šestnáct let, v předvečer jejího sňatku s mužem, který měl založit její štěstí. Taková byla společnost v domě, v němž jsem hledala ctnost a útěchu. Jakmile jsem se octla v tomto hrozném kruhu, řekl mi otec Rafael: „Uhodnete snadno, milá kurvičko, že v tomto osamělém domě, kam vás vaše neblahá hvězda zavedla, je jakýkoli pokus odporu zbytečný. Vytrpěla jste, jak říkáte, již mnohá neštěstí, a vše nasvědčuje pravdivosti vašeho vypravování, ale uznejte, že v součtu vašich ponížení chabí největší neštěstí, které se ctnostné dívce může stát. Cožpak je panenství u dívky vašeho věku ještě přirozené? Není to zázrak, který nemůže již déle trvat? A nezpůsobuje tak dlouhé odříkání choroby přirození i nemoce ducha? Nemohla jste si přát lepšího zasvěcení. Omrdáme vás tu tak, že by vám to mnoho ctnostných žen závidělo. Shledáte, že naše ocasy, jejichž velikost a neúnavnou sílu jste viděla, vám dají výjimečné rozkoše. Nelpíme ovšem příliš na cestách určených přírodou a jako tvorové, jimž bůh dal rozum a svobodnou vůli, ponecháváme zvyk mrdat kundu zvířatům, neboť ve všech vaši, ostatně rozkošných otvorech a koutech – v zadnici, mezi rty, pod bradou a v podpaží ( naleznete slast, po níž naše zjemnělé vášně touží. Ale nebojte se, že vaše kunda bude zahálet. Občas ji rozedřeme a rozcitlivíme tak, že ucítí slast již při pouhém přiblížení. Uvědomte si však, že se zde vše děje pro blaho mužovo a vaše rozkoš je vedlejší. Zde zříte dívky, které se zpočátku bránily jako vy, ale konečně přišly k rozumu a podrobily se, když viděly, že je lepší s námi se radovat a spát v měkkých peřinách, než sloužit a prát nám naše špinavé kutny. Buďte rozumná a uvědomte si své osamocení ve světě, neboť nemáte příbuzných ani přátel, kteří by vás vysvobodili z rukou čtyř chlípníků, kteří nemají nejmenší chutí ušetřit vás. Ke komu byste mohla utéci s prosbou o pomoc? Není moci lidské, ani boží, která by vás vyrvala z našich rukou a zachovala nadále vaši nevinnost, na níž jste tak pyšná. Svlékněte se tady donaha, Žofie, a snažte se zasloužit si našeho laskavého chování nejdokonalejší povolností, neboť podrobíte-li se nám úslužně, nebudeme s vámi jednat hrubě.“ Po těchto slovech cítila jsem přespříliš dobře, že mi nezbývá nejmenší záchrany. Padla jsem Rafaelovi k nohám a prosila jsem ho, aby nezneužíval mého postavení. Trpké slzy smáčely jeho kolena. Pokusila jsem se odvrátit zlo nejohnivějšími slovy, jaká mi mé srdce napovídalo. Nevěděla jsem však, že pláč a slzy jsou v očích zločinných a zvrhlých pouze novým dráždivým půvabem. Nevěděla jsem, že vše čím jsem chtěla tyto netvory obměkčit, rozpaluje ještě více jejich smyslné choutky. Svíjela jsem se před ním na podlaze a prolévala jsem nejtrpčí slzy. Ale zvrhlík se mé kruté trýzni jen vysmíval, zlehčoval bezděčně pohyby, které mému tělu vnukala bolest. „Nerejděte tak, schovejte si to, až ucítíte ocas v zadku, potom vám toho bude třeba,“ řekl mi a zvihnuv sukně udeřil mne několikrát těžkou dlaní do obou nahých tváří. Můj křik ho ještě více podráždil. Sklonil se a zahryzl se v zuřivé vášni do mé ubohé prdelky. Přitom sevřel mé hrdlo tak, že jsem se dusila. Konečně mne prudkým kopnutím odhodil od sebe a zuřivě se rozkřikl. „Chopte se té tulačky, Antoníne a svlékněte ji donaha před našima očima, ukažte jí, že soucit zde nemá místa.“ Otec Antonín mne tvrdě uchopil a za strašných kleteb strhal mi z těla šaty. Stála jsme úplně nahá před očima celého shromáždění. „Sečkejte,“ řekl otec kvardian. „Znáte obřady přijímání, nechť je vychutná všechny. Tyto tři ženy se mezitím postarají, aby naše ocasy byly stále tvrdé.“ Všichni utvořili kruh kolem mne a moje nešťastné družky držely v rukou údy mužů a dráždily je mazlivými pohyby. Kdykoli se potom některý z nástrojů těchto zhovadilců sehnul, přiskočila kterákoliv a strčila jazyk do jeho nastavené hrozné díry. Dovolíte, madame, pravila naše krásná zajatkyně s ruměncem studu na tváři, abych vám alespoň trochu vylíčila necudné podrobnosti této orgie, neboť ani nejzvrhlejší představa se nepřiblíží ke skutečnosti, kterou hřích smilstva vnukal chlípníkům. Prohlíželi mne dvě hodiny, píď po pídi, potěžkávali mé prsy, srovnávajíce je s ňadry mých družek. Přestože na celém mém těle nerostl ani jediný chloupek, vyjímaje ovšem místa, kde je určila sama příroda, nalezli na mém levém prsu dva nebo tři jemné vlasy, které mně surově vyrvali. Když mi omakali skoro celé tělo, položili mne na záda a přinutili dívky, aby roztáhly mé nohy. Jejich neřestné ruce nevynechaly ani jediný kousek mé kundičky. Jeden po druhém vytahoval mého poštěváčka a srovnával ho s poštěváčky Omphale a Florety. Konečně mi otec Jeroným vsunul do zadnice rukojeť kříže a liboval si hloubku, již nalezl. Než kříž odložil, utřel rukojeť o chlopně přední dírky, což vyvolalo smích, přičemž otec Antonín kopnutím přinutil váhavou Floretu, aby mi ji čistě vylízala. Paní, ujišťuji vás, že bych byla cítila rozkoš, kdyby nebylo předcházelo takové rouhání, za které spravedlivý bůh musí tyto kacíře zatratit. Jazyk mé družky poněkud utišil bolest, již mi způsobila vilná zvědavost mnichů, ale to vše se nedá srovnat s činy, které následovaly! „Pokračujme,“ pravil otec Rafael, jehož chtíč vydráždila Kornelie lízáním varlat tak, že jej jen s krajní námahou ovládal. „Nastal okamžik obětování, připravte se všichni na své oblíbené požitky, jichž vám její nevinnost dá přehojně.“ Zvrhlík mne položil na pohovku. Naříkala jsem, že bych byla kámen obměkčila a bránila jsem se zoufale. Antonín a otec Kliment mne zkroutili do kozelce, aby má nešťastná, k prasknutí zkroucená prdelka trčela do výše. Otec Jeroným mi potřel rýhu a díru olejem posledního pomazání a otec Rafael nasadil k ní svůj obludný úd. „Roztáhni prdel, kurvo, anebo ji nezavřeš do smrti!“ Oba mniši rozevřeli mé poloviny tak, že mi praskla kůže. Madame, nezažila jsem nikdy takovou bolest a takovou hrůzu jako ve chvíli, kdy do mne vnikal onen obrovský kmen. Myslila jsem, že zemřu. Trhal mne, čtvrtil mne, pronikal mi až k srdci, hýbal mi vnitřnostmi a má ubohá dírka, roztržená kolem dokola, vytržená ze svého místa, pálila jako pekelný oheň. Zmítala jsem sebou, křičela jsem, kousala jsem se do rukou, které mne držely, kroutila sebou, ale zvrhlík za mnou jen blaženě vzdychal a jeho medvědí tlapy, svírající mé boky, mne surově narážely na kůl čím dál tím hlouběji. Náhle zachroptěl a vykřikl něco, čemu jsem nerozuměla, protože mně jiný mučitel sevřel hlavu svými chlupatými stehny. Pod břichem jsem viděla, jak ženská ruka uchopila měch otce Rafaela a dva prsty se sunuly do jeho špinavého zadku. Zdálo se mi, že příšerný netvor v mém těle roste. Cloumal sebou, vzpínal se a drtil mé útroby, až najednou se ve mně začal šíleně rychle pohybovat a potom do mne vytékala horká řeka žhavého olova, znovu a znovu, a zaplavila mne uvnitř celou. Nikdy se žádný kozel tak nevylil do své samice. Nestydatá vášeň tohoto zhovadilého mnicha se ve mně vybila zezadu, aniž mne oloupila o panenství. Ó vrchole poblouznění! Všichni tito sveřepí smilníci zapomněli při volbě svých nízkých rozkoší na přirozenost přírody a domnívali se, že konají nějaké slavné činy. Otec Kliment, podrážděný pohledem na kvardiana a lechtán jazykem Florety, která jím neustále šimrala jeho úd po celé délce, přiblížil se ke mně a prohlásil, že ani on mou nevinnost neohrozí. Poručil mi kleknout si před něj a obejmout rty děsnou palici jeho údu. Políčky a ranami mne nutil sáti tento zduřelý a zvířecí nástroj, takže jsem ani neměla času naříkat nad úchylností jeho ukájení. Jeho úd mi klouzal až do hrdla a kdykoliv jsem se ho z neznalosti této zvrhlosti dotkla zuby, dal mi pár pohlavků. Má ponížená a zdeptaná duše plakala. Ačkoli bůh viděl mé neštěstí, nezničil jeho původce. Naopak, ten lotr vystříkl v křeči své hnusné semeno do mého krku v takovém množství, že jsem je nestačila polykat, abych se nezadusila, a přebytek chámu mi vytékal z úst, míse se s mými slzami. Potom se mne zmocnil otec Jeroným. Ale ani tento padouch nevnikl do mé svatyně. Dráždil se pouze pohyby v brance a ohledávaje vchod proti mé vůli mokrý, slinil těžkou hlavu svého kyje. Rozvášněn touto smilnou předehrou, jejíž chlípnost se nedá popsat, vrazil mi celý úd do zadnice s takovou divokostí, že mne obestřel mdloba. Bůh chtěla, abych poznala hlubinu trýzně! Cesta příliš roztržená netvornou zduřelostí opatova údu, nemohla ukojit jeho vášeň. Chopil se tedy důtek a ponořen do mne až po kořen, začal mne nemilosrdně bičovat. Rány dopadaly na mé boky, řemeny obtáčející mé tělo a uzle rvoucí kusy kůže z mých zad způsobily křečovité vlnění. Sevřela jsem zadnici a svíjela jsem se jako na rožni. Když ve slepé zuřivosti, provázené hlasitým řičením, dospíval konec aktu, vytáhl úd, jehož se chopila Kornelie. Dodělávala mu oběma rukama úd, až konečně žhavý proud polil celé mé tělo. Sotva byl otec Jeroným hotov, stál nade mnou otec Antonín. V hrsti si nadhazoval ocas, který v ničem nezadal mohutné jedinečnosti údu otce Rafaela. Jeho křivost a ohnutí jej však činily ještě hroznějším. Pravil: „Tak pojďte, kurvičko. Jste ohromně připravena pomstít se mnou nepřirozenosti mých bratří. Utrhnu květ prvničky, který mi jejich výstřednosti ponechaly.“ Líčit vám podrobně všechno, co se se mnou dělo, to je jako bych vše prožívala podruhé. Tento padouch byl ze všech nejhorší a nejchlípnější. Ač se zdálo, že jde přirozenými cestami, blížil se po nich nevhodně. A ač se zdál lidštějším v hrozném obřadu, odškodnil se na všem, co mne mohlo hanobit. Bohužel, kdykoli v jsem v mládí, v obraznosti zabloudila k těmto slastem lásky, domnívala jsem se, že jsou cudné jako Bůh, který je vnuká a myslela jsem, že je příroda stvořila k potěšení lidí a věřila jsem, že se rodí z lásky a z něžnosti. Abyste si madame, mohla učinit přibližný obraz o všem, popíši vám jen část mnohých surovostí, jichž se mnich na mně dopustil, neboť podrobný popis by mne příliš ponižoval. Otec Antonín zavolal Omphale a Kornelii, aby rozevřely má stehna, zatímco dva zhýralí mniši mne přidržovali na pohovce. Otec Antonín mi začal mrskat břicho, kundičku a vnitřní strany stehen. „Musíme zkypřit záhon, než do něj zasadíme nejkrásnější štěp!“ Konce řemínků se mi zasekávaly do kůže, vnikaly mi do záhybů a do otvorů a za chvíli jsem měla poupátko tak oteklé a rudé jako kus syrového masa. Zvrhlík se v něm prohraboval prsty, potom vzal karafu oleje a vylil ji do mého lůna. Posléze ukázal svým druhům na podivný koš, zavěšený u stropu. Vrhli se na mne a svázali mne do kozelce, koleny provlékli tyč a za ramena a za kotníky mne vytáhli do výše. Můj trýznitel stál přede mnou a otec Rafael vytahoval nebo spouštěl tak dlouho, až se má rozevřená kundička ocitla přesně proti hlavě údu otce Antonína. Nikdy bych byla netušila, že zvrhlost může mít tuto podobu. Otec Antonín položil ocas na kraj otvoru a klouzal jím chvíli v brance. Potom mne prudce odmrštil a já, visíc na provazech, jsem se rozhoupala. Odhazoval mne stále výš a výš a vždy, kdykoli se jeho úd ocitl mezi pysky mé kundičky, zastavil pohyb. Všichni zhovadilci chválili jeho zručnost. Posléze, když jsem již začínala věřit, že svou hru ukončí a znásilní mne na pohovce, odrazil mne oběma rukama a čekal s připraveným údem, až se vrátím. Vykřikla jsem, až se zatřásla okna. Jeho ocas, tvrdý jako poleno, vjel do mne celou prudkostí mého rozhoupaného těla. Prorval mi nejen blánu, ale roztrhl mé ubohé pohlaví nahoře i dole. Otec Antonín, šílený vášní nastávajícího deliria, mne objal svýma opičíma rukama a vystříkl se do mne v cukajících záchvěvech údu a beder. Křičel a chroptěl, kousal a líbal mne hnusnými lichotkami rozvášněného tygra a v mdlobě, která mne přemáhala, domnívala jsem se, že jsem v objetí dravce, který svou vášeň ukojí jen, když mne sežere. Strhl mne na zem, rozvázal mne a válel se po mně, jako by byl ve smrtelné křeči. Potom zaťal zuby do mého pravého prsu a cítila jsem ještě, že se do mne vymočil. Ztratila jsem vědomí. Potom prý otec Rafael poručil ženám, aby mne vzkřísily a ošetřily. Při probuzení mne přepadl záchvat šílené bolesti. Nemohla jsem se smířit s hroznou představou ztraceného věnečku a zneuctění lidmi, od nichž jsem očekávala pomoc a mravní posilu. Plakala jsem a naříkala, válela jsem se po zemi, rvala si vlasy a křičela jsem na své mučitele, aby mne zabili. Ale tito lotři byli příliš otrlí, aby je dojala má bolest a místo uklidňování a utišování zaměstnávali se znovu rozkošnými a smyslnými hrami se svými družkami. Konečně, když je můj křik počal obtěžovat, rozhodli poslat mne někam, odkud by mé lkaní neslyšeli. Když mne již Omphale chtěla odvést, vrhl se mne otec Rafael znovu a nevšímaje si mého hrozného stavu prohlásil, že nechce, abych odešla, aniž přinesu ještě jednu oběť jeho vášni. Smýkl mnou surově na pohovku, zdvihl svůj úd na můj krvavý zadek a vrazil jej do něj. Bolesti v této noci mne přemohly tak, že jsem cítila sotva tupé brnění a zůstala jsem bez pohnutí. Ale jeho vášeň vybíjená od večera v zadnicích Omphale a Florety, potřebovala prudšího dráždila a mnich do mne vylil svou nečistou zásobu chámu až tehdy, když mne bičováním donutil k vrtivým a skákavým pohybům. Leč tentokrát nepustil své semeno do mých střev: když cítil, že se chvíle výstřiku blíží, zajel surově do mé rozedrané přední dírky. Bylo toho méně než poprvé, ale přece ještě tolik, že málokterý muž napoprvé toho tolik vystříká. Jaká přemíra zvrhlosti! Tito surovci dali mi trpět nejstrašnější fyzické bolesti právě v okamžicích mé největší mravní krize. „U ďasa,“ řekl otec Antonín, chystaje se znova na mne. „Nic není tak hojno následování jako příklady představených a nic nedráždí tolik jako opakování. Říká se, že bolest je přípravou k rozkoši. Jsem přesvědčen, že mne tato spanilá dívka učiní nejšťastnějším člověkem na světě.“ Přes můj křik a pláč stala jsem se podruhé obětí jeho zvrhlosti. Dopadl na mne, zdvihl mi kolena k ramenům a vedral se do mé vyhřezlé dírky. Zmítaje se ve mně, kousal a líbal mne neméně dravě než poprvé a svíraje mne tak, že jsem již uvěřila ve svůj konec, byl hotov dvakrát za sebou bez vyndání, pokaždé v křeči, která svou zvířeckou surovostí a silou připomínala hry dravců s kořistí. Když se do mne vylil podruhé, vrazil dva prsty do mé zadní dírky a přinutil mne, abych učinila totéž. V návalu zoufalství jsem mu je tam strčila, jak jsem mohla hluboko a padouch byl šťasten, ježto mou odevzdanost zemřít považoval za rozkoš, kterou s ním sdílím. Konečně mne nechal odejít. „Kdybych si to nebyl udělal tolikrát před příchodem této sličné kurvička,“ pravil otec Kliment, „přisámbohu, neodešla by odtud tak lehce.“ „Čekáním nic neztratí,“ pravil otec Jeroným, schovávaje si pod kutnu své fialové moudí. Otec Rafael ukončil orgie, odvedl si však s sebou na noc Floretu. Mne zavedla Omphale do našeho společného pokoje, který se nalézal v jakési čtyřhranné věži. Otec Kliment za námi zavřel dveře na dva západy. V naší komnatě byly kromě vchodu pouze jedny dveře a ty vedly do přilehlého záchodu, jehož okno bylo hustě zamřížováno. V místnosti samé nebylo nábytku: jediná židle a u každého lože malý stoleček a několik dřevěných kufrů, dva bidety a společná police na různé věci. To bylo vše. Spravedlivé nebe, řekla jsem si uléhaje, jaké zlo jsem spáchala, chtějíc vykonat v toto domě zbožnou povinnost? Anebo jsem ta špatná od narození, že jsem urazila nebesa, snažíc se oddat zbožnosti a toto utrpení je odměnou mně přirozenou? Slyšíc mne vzlykat, Omphale přistoupila k mé posteli. „Drahá družko,“ řekla mi, „Vzchop se již a netruchli! V prvních dnech jsem plakávala jako ty, ale zvykla jsem si. A ty si také zvykneš. První okamžiky jsou nejhorší. Naší trýzní není jen povinnost neustále ukájet bezuzdné vášně těchto zvrhlých mnichů, ale je jí také ztráta svobody. Poslouchej mne dobře,“ pravila. „Budu s tebou hovořit otevřeně, ale nezapomínej, že této důvěry nesmíš nikdy zneužít. Nejhroznějším naším utrpením je nejistota našeho osudu. Nemůžeme totiž předvídat, co se s námi stane, až opustíme tato místa, neboť je jisté, že o dívkách, mnichy zavržených a odtud vyhozených, nikdo nikdy neslyšel. Co se s nimi stane? Zavraždí je? Nikdy ani jediná z vyloučených nesplnila svůj slib, že propuštěna na svobodu, bude pracovat na našem osvobození a mnichy udá soudu. Když se ptáme těch, které přicházejí, po oněch, jež odešly, nevědí nikdy nic. Co se tedy stalo s těmi nešťastnicemi? Tato neblahá jistota je největší trýzní našeho prokletého života. Jsem v tomto domě čtrnáct let a za tuto dobu jsem viděla odejít přes patnáct dívek. Kde jsou? Proč nesplnila své slovo ani jediná, když všechny přísahaly, že nám pomohou? Náš počet je omezen na čtyři, alespoň v tomto pokoji, ale jsme víc než přesvědčeny, že jsou zde vězněny ještě jiné čtyři ženy. Důkazem toho jsou jisté zvláštnosti v chování mnichů a jejich řeči i to, že službu, možno-li tak nazvat orgie, jichž jsi byla svědkem, vykonáváme pouze obden, ač tito chlípníci nevypadají, že by měli jeden den újmy. O neblahém propouštění nerozhoduje věk nebo sešlost. Viděla jsem tu sedmnáctiletou ženu a mnoho dívek, jimž nebylo šestnáct, které odcházely tři dny po svém příchodu. Jiné odcházely za měsíc a některé teprve po letech. Ani chováni nic nemění. Viděla jsem dívky, vyhovující ochotně jejich chtíčům a odešly po šesti týdnech. Jiné, mrzuté a lenivé, ze zůstaly po mnoho let. Je tedy zbytečné předpisovat příchozí dívce způsob chování. Fantazie a přání mužů jsou nevyzpytatelné. Vzbudí-li některá dívka jejich nelibost, tu jí nedomlouvají, ale hned potrestají. Jediným přijatým způsobem trestu je bič. Je to prosté. Bolest je jednou z epizod jejich rozkoše. Rány bičem pocítíš záhy. Všichni čtyři jsou tímto barbarství posedlí. Každý den je jiný mnich správcem domu. On přijímá zprávy od dívky, pověřené dozorem v pokoji, stará se o program při večeři, k níž jsou pozvány, on soudí chyby a sám je trestá. Náš denní život plyne asi takto: v devět hodin nám přinesou snídani skládající s z chleba a vody. Ve dvě se předkládá dost dobrá polévka, kus hovězího masa se zeleninou, trochu ovoce a láhev vína. V pět hodin nás pravidelně navštěvuje denní správce a vyslechne stížnosti a žaloby, které, protože vpravdě žádné nejsou, musí si dozorčí dívky vymyslit, aby mniši měli příčinu nás týrat bičem. Potom se tento mnich obyčejně pobaví s některým děvčetem. Po jeho odchodu si můžeme dělat, co chceme. Číst, bavit se , jít na lože, není-li právě den naší večeře s mnichy. Máme-li však společnou večeři, zazní zvonek a připomene nám, že je nutno se připravit. Denní správce přijde, odvede nás do sálu, kde jsi nás právě viděla. Tam se nejdříve hlásí poklesky, jichž jsme se za den dopustil a tomu se přidají chyby a provinění té které dívky od minulé večeře. Obžalovaná se postaví doprostřed sálu a denní správce stanoví výši trestu. Dozorčí dívka ji svlékne donaha a správce ji zbičuje. Prohnanost mnichů ve hledání přestupků je taková, že není večeře, při níž by se netrestalo. Po večeři začínají orgie. O půlnoci se rozcházíme a každý mnich si má podržet dívku na noc. Tato vyvolená se k nám vrací až ráno. Ostatní jdou do pokoje. Někdy ráno před snídaní si některý mnich vyžádá dívku, jíž k němu odvede správce. Jakmile bratr ukojí své choutky, odvede ji sám zpět, anebo ji pošle s mnichem, který nás střeží. Tento Cerberus čistí náš pokoj, uvidíš ho brzy. Je to sedmdesátiletý, jednooký, němý bratr, který s tím, jehož jsi viděla u brány, posluhuje po celém domě. Náboženské povinnosti nevykonáváme nikdy a je zakázáno o nich mluvit. To je vše, co ti mohu říci,“ ukončila Omphale. „Zkušenost sama tě poučí o podrobnostech. Odřekni se však navždy představy světa s svobody. „Drahá přítelkyně,“ řekla jsem Omphale, „děkuji ti za tato poučení. Vyjdu-li kdy odtud, přísahám, že buď zemřu, nebo zmařím tato padoušství. Slib mi to také!“ „Zajisté, ale nepochybuji o marnosti těchto slibů. Dívky zkušenější a snad ještě roztrpčenější, dívky urozené, k pomoci lépe opatřené, nedodržely nikdy podobného slibu. Dovol tedy ,abych považovala tento slib za zbytečný.“ Usnula jsem Omphale v náručí. Ráno se vrátila Floreta z cely Rafaelovy a padla vyčerpána na své lože. V devět hodin ke mně přišla něžná Kornelie budíc mne pláčem, pravila: „Ó, drahá slečno, jak jsme nešťastné!“ Potom byla přinesena snídaně. Den mi minul klidně. O páté hodině vstoupil otec Antonín a tázal se mne posměšně, jak se vpravuji do nového života. Neodpověděla jsem mu a když jsem sklopila oči plné slz, řekl s úsměškem: „Zvykne si, zvykne si! V celé Francii není domu, kde by dívky dostaly lepšího vychování.“ Prohlédl místnost, zaznamenal si poklesky, sdělené mu Omphalou, která jich ve své dobrotě mnoho neprozradila. Odcházeje, vrhl se na Kornelii. Padouch přecpaný vilností si neodepřel žádné ze svých neřestných hříček, brutalit a zvrhlostí. Mrdal ji tak jako včera mne. Zdvihl jí nohy a šrouboval v ní svým údem, jakoby jí chtěl proniknout až do hrudi. Mezitím, co se na ní svíjel, dráždily jsme ho všechny tři, aby mu rozkoš prolnula všemi údy a smysly. Floreta mnula jeho těžká a nevyčerpatelná varlata, ucpávajíc mu prsty jeho zadek. Já, stojíc před ním, musela jsem si vrazit do své kundičky svíci, která svou velikostí předčila úd otce Rafaela, a pohybovati jí rychle sem a tam. Omphale, aby nezahálela, strčila si také do zadního otvoru svíci a pohybovala jí velmi rychle a zručně.. Otec Antonín byl neúnavný. když se vylil do Kornelie, osvěžil se v mých ústech a prováděl své dravčí milování na Floretě. Konečně se ukojil a odešel. Protože jsme nebyly s mnichy, byly jsme klidné. moje držky mne těšily, jak uměly, ale nikdo nemohl mírnit můj nesmírný žal. Nazítří ráno v devět hodin přišel otec kvardian a otevřev jeden kufr v našem kabinetu, vyňal několik kusů ženského oděvu, košile, čepce a řekl mi: „Poněvadž nemáte nic s sebou, musíme myslit na vaše ošacení. Já sice myslím, že všechno šatstvo je zbytečné a nechybili bychom příliš, kdybychom nechali chodit dívky nahé, ale moji bratři jsou lidmi velkého světa. Chtějí přepych a parádu, myslíce, že oděné ženy jsou dráždivější a že zadnice vystrčená z šatu rozněcuje více než nahá a bez dekorace, a že stehno ukryté v hedvábí anebo v plyši ztopořuje i prsty, které je ohmatávají.“ Potom mi řekl, abych se svlékla. Zůstal u mne, neodpustiv si necudných slov a dotyků. Rozohniv se, poručil mi lézt před ním po čtyřech. Chtěla jsem prosit o slitování ale vidouc v jeho očích hněv a zlost, řekla jsem si ,že učiním nejlépe, když poslechnu. Po několika minutách, když jsem se před ním plazila jako ubohá psice, rozhrnuv kutnu a obnaživ svůj bodec, chystal se vpálit ho do mé zadnice. Pochopila jsem jeho úmysl a rozložila jsem se před ním v žádaném postoji. Starý smilník poručil dívkám, aby nás obklopily a zpívaly mu písně. Uprostřed desáté sloky jakési nábožné hymny se ukojil podle svého zvyku, na účet přirozenosti, mravnosti a náboženství. Dala jsem mu asi silnou rozkoš, neboť mě při večeři chválil a nařídil mi, abych s ním strávila noc. Rafael měl celu zařízenou rozkošnicky a s vkusem. Jakmile za námi zapadla závora, svlékl se donaha a poručil mi učinit totéž. Posadil se do lenošky a chtěl, abych ho dráždila. Klekla jsem si mu mezi nohy a objížděla jsem jazykem splihlou hlavu údu. I v tomto pokleslém stavu, v němž jsem ji zřídkakdy viděla, byla velká jako modrá aubergina a visela na tlustém laně, delším mé dlaně s prsty. Vnikala jsem mu jazykem do dírky, objížděla krček a po žíle až dolů po ohromný pytel do zadního otvoru. Anebo jsem ji vzala celou do úst a nafukujic nebo vysávajíc ji, pomáhala jsem prsty jeho údu k topornosti. Když mu konečně vstal a trčel ve své hrozivosti, chvíli jsem mu jej mnula psy, chvíli jsem ho svírala mezi zadními oblinami, anebo jsem ho kladla do své dírky. Ukájel se na všech cestách, v ústech, v uších, v pletencích vlasů, vpředu i vzadu, ale viděla jsem, že největší radost měl, když mi ho prudce vrážel do zadnice a potom, když mi ho dával k očištění do úst. mohu říci, že jsem se v oné noci naučila uměni milovat tak dokonale, že bych mohla kdykoliv zahanbit i tu nejzvrhlejší dívku. Po čtvrtém nebo pátém čísle mi začala ze zadnice téci krev, ale on se jen smál. Když viděl, že mu nehodlám v ničem odporovat, kroutil mými údy a rozvracel mne. Šlehal metlami celé tělo a když bylo jako v plameni, ukájel na něm opětovně svou nekonečnou vilnost. Bezohledně vyléval se mi na krk a na záda a nic neuniklo zuřivé vášni prznitele. Jeho rozkoš se vytvářela a stupňovala podle výše mého utrpení. „Lehněte si,“ pravil konečně. „Tato svatá cvičení mně nikdy neunaví.“ Užíval mne jako své otrokyně. Dělal mi to mezi sevřená chodidla a lámal mne tak, aby nalezl skulinu mezi mými lopatkami. Třikrát jsem musela spolknout jeho chám a devětkrát mne naplnil vpředu i vzadu. K ránu byl nejhroznější. Položil mne zády na stůl a musela jsem prsty obou rukou otevírat svou nebohou kundičku, aby do mne mohl vnikat v příšerných nárazech. Konečně žádal, abych si na něj sedla. Vrazil mi ho zezadu, vstávala jsem, odsedávala a kroutila se, zatímco on mne důtkami pobízel k rychlejším pohybům. Bolelo mne celé tělo. Nebylo na něm neznesvěceného místa. Využívajíc chvíle odpočinku, kterému se oddával v pauzách mezi jednotlivými smilnými výkony, prosila jsem ho ,aby mi řekl, smím-li doufat v odchod z tohoto domu. „Zajisté,“ odpověděl, „až se tě všichni nabažíme, domluvíme se o tvém odchodu a určitě tě propustíme.“ „Ale,“ pravila jsem s úmyslem zvědět více, „což neprozradí mladší a méně diskrétní dívky, než jakou já zůstanu po celý život, nikdy nic z toho, co se zde děje?“ „To je nemožné,“ řekl. „Nemožné? Ach, ovšem! Mohl byste mi to vysvětlit?“ „Ne, to je naše tajemství. Mohu ti jen říci, nechť jsi mlčenlivá, nebo ne, nebudeš moci nikdy vyprávět o tom, co tu provádíme.“ Když domluvil, poručil mi neurvale změnit předmět hovoru a já jsem se neodvážila odmlouvat. V sedm hodin mne dal odvést do našeho pokoje. Spojila-li jsem smysl toho, co jsem zvěděla od otce Rafaela s tím, co mi řekla Omphale, získala jsem osudnou jistotu, že s propuštěnými dívkami bylo naloženo násilně. představovala jsem si, že opouštěly klášter v rakvích a že byly pohřbeny zaživa. Za týden jsem se přesvědčila, že život v klášteře bude hrozný. Od otce Antonína jsem vytrpěla nejvíce. Nemůžete si představit, jak tento vyvrhel stupňoval své ukrutnosti, až dospěl k deliriu smilného šílenství. S oblibou vyhledával a nejzvrácenější pozice. Divila jsem se, že lehkomyslný způsob, jakým do nás vyléval své semeno, neoplodnil ani jednu z nás a tázala jsem se Omphale, jak tomu zabraňuje. Odpověděla mi, že ničí veškeré zárodky života svým žárem, neboť jeho úd je prý podoben hořící pochodni. Čas v tomto bordelu, majícím pověst svatyně, rychle plynul a přiblížila se doba slavného svátku. Nevěřila byste, paní, jakého hrozného rouhání se odvážili mniši v tento den. Řekli si, že by nějaký zázrak rozmnožil slávu a proslulost kláštera. Oděli Floretu, nejmenší a nejmladší dívku, všemi ozdobami panny Marie, přivázali ji na podstavec provazy, umístěnými neviditelně kolem pasu a rozkázali jí zdvihnout zbožně ruku k nebi při mši právě v okamžiku pozdvihování. Protože této malé nešťastnici vyhrožovali nejkrutějším trýzněním, nesehraje-li podle jejich návodu svou roli, provedla vše co nejlépe. Podvod se zdařil. Lidé křičeli, že se udál zázrak, zanechaly Svaté Panně v Lesích veliké dary a odešli přesvědčeni o svatosti místa, naplněného milostí nebeské matky. Zpustlíci se však rozhodli dovršit své rouhání bezbožností ještě větší. Přivedli Floretu k večeři v šatech, které ji vynesly tolik poct. Kromobyčejnost tohoto rozmaru vybičovala jejich odporné vášně tak, že chtěli s ní souložit v tomto kostýmu. Když se všichni čtyři na ní vystřídali, byli podrážděnější než na počátku. Proto Floretu svlékli donaha, položili ji na břicho na veliký stůl, roztáhli jí nohy a mezi ně postavili kalich a hostii. Každá dívka vzala mezi rty úd jednoho mnicha a když z něj vysála semeno, vyplivla jej do kalicha. Otec Antonín jej dolil vínem a začal sloužit svou ďábelskou mši. Chvěla jsem se hrůzou a očekávala jsem, že Bůh, který se zajisté nemůže dívat na tento příšerný obřad, zničí celý klášter ohněm a sírou. Potom mniši rozžehli svíčky, načež se odvážili vykonat na ní posvátné obřady. Svlékly jsme se donaha a tři mniši vrazili své údy do našich zadnic a třesouce jimi, napodobovali hlasy zvonů. Při pozdvihování uchopil otec Antonín kalich, vymočil se do něj a dal nám píti. Potom četl latinskou modlitbu a máčeje důtky ve svěcené vodě, bil nás přes záda. První byl hotov kvardian. Když cítil svou chvíli, vytáhl úd, vstal a vypustil svou špínu do lůna Florety, kam otec Antonín zasunul několik hostií. Ostatní mniši učinili totéž. Floretina kunda, z níž vytékal chám, se pomalu pohybovala, jakoby nevýslovně trpěla onou svatokrádeží. Potom jsme šly přijímat. Musily jsme kleknout před jejím otevřeným klínem a hledat v něm jazykem hostie. Omdlela jsem při tomto hrozném divadle. Musili mne odnést do pokoje, kde jsem v horečkách a blouznění tři dny oplakávala hrozný zločin, jemuž jsem proti své vůli sloužila Žila jsem již šestý týden v tomto příšerném domě, když jednoho rána k nám vstoupil otec Rafael. Zdál se velmi rozčilen. Prohlížel si nás všechny, jednu po druhé nutil do poloh, hovějícím jeho choutkám a zdálo se, že se rozhoduje, kterou obšťastní svými svinstvy. Konečně se zastavil u Omphale a pozoruje její dráždivý postoj, zmocnil se jí, ale ačkoliv se v ní zmítal divoce, nemohl být hotov. Pln zášti, poručil jí vstát. „Sloužila jste nám dost,“ řekl jí. „Propouštíme vás. Připravte se, přijdu pro vás, jakmile nastane noc.“ Sotva zavřel dveře, vrhla se mi zděšená Omphale do náručí. Vynaložila jsem všechny síly na uklidnění. Omphale přísahala slavně, že použije všeho, aby nás osvobodila, že mnichy obžaluje. Způsob, jakým to říkala, nenechal nás ani na chvíli v pochybnostech, že to učiní. V šest večer přišel otec Rafael a řekl Omphale úsečně: „Jste připravena?“ „Ano, otče?“ „Pojďme tedy.“ Tu se ještě Omphale otázala, smí-li s sebou vzít své věci. „Ne,“ řekl otec Rafael, „což všechno nenáleží klášteru? Z těch věcí vám již nebude ničeho zapotřebí.“ Naše nešťastná přítelkyně vyšla, vrhajíc na nás neklidný pohled plný slz. Za půl hodiny přišel otec Antonín a odvedl nás k večeři. Pozorovaly jsem úzkostlivě otce Rafaela, který byl velmi rozčilen. Hovořil šeptem s mnichy a výsledek jejich tajného jednání byl ten, že nás odvedli do našeho pokoje mnohem dříve než obvykle. Mniši pili také nekonečné více, než měli ve zvyku a spokojili se s pouhým drážděním a rozněcováním svých žádostí, ale neukájeli se na nás. Co jsme vyvozovaly z těchto poznatků? Neměly jsme dost odvahy domyslit vše od konce. A snad nyní, opakujíc vám, paní, tyto zvláštní podrobnosti, vyvolávám u vás týž strašný pocit hrůzy, jaký jsem měla tenkrát po Omphalině zmizení. Čekaly jsme čtyři dny na zprávu od ní, ale marně. Konečně jsme s zřekly všech nadějí. Čtvrtého dne po Omphalině odchodu nás odvedli jako obyčejně k večeři, ale jak jsme byly překvapeny, vidouce vstupovat v téže chvíli novou družku. „Toť ta, která nahradí Omphale,“ řekl otec Rafael. „Žofie,“ obraceje se ke mně, „jste nejstarší z dívek, povyšuji vás na dozorkyni. Znáte své povinnosti, dbejte jejich bedlivého plnění.“ Byla bych ráda odmítla, ale neodvažovala jsem se. Uklonila jsem se tedy a slíbila vykonat vše k jejich spokojenosti. Když naší nové družce sňali závoj z hlavy a z ramen, uzřeli jsme mladou, asi patnáctiletou dívku, okouzlující tváře. Její nádherné oči vlhly slzami, když si nás prohlížela. Mohu říci, že jsem v celém svém životě neuzřela obličeje s rysy tak dojemnými a tak trpně smutnými. Husté, jako len zlaté vlasy se jí v pletencích kadeřily na ramenou. Její ústa žhnula svěží červení a byla tak svůdná, že nebylo možno vidět je a necítit se k nim váben. Později jsme se dověděly, že se jmenuje Oktavie a je dcerou lyonského velkoobchodníka. Vracela se s vychovatelkou z Paříže ke svým rodičům a mezi Auxerrem a Vermentonem byla přepadena, unesena a zavlečena do tohoto domu. Nevěděla ničeho, co se stalo s vozem a s ženou, jež ji doprovázela. Čtyři nemravové stáli před těmito půvaby chvíli jako u vidění. Dokonalá krása vzbuzuje úctu a i nejzkaženější padouch ji neposkvrní bez výčitek svědomí. Avšak tito zvrhlíci přestali brzy vzdychati. „Nu, slečno,“ řekl kvardian, ukažte nám také své skryté vnady. Uvidíme, jestli se vyrovnají tomu, co může uzřít kdokoliv.“ Když se tato krásná nešťastnice zardívala, jsouc zmatena a nechápajíc jeho slov, chytil ji otec Antonín brutálně za rameno, zaklel a řekl: „Vy tedy nerozumíte, malá upejpalko? To znamená, abyste se okamžitě svlékla donaha!“ Nový pláč, nová obrana, ale již se jí chopil otec Kliment a za minutu zmizelo vše, co halilo stud této jímavé bytosti. Vnady, které skrývala, odpovídaly půvabům, jež morálka a společnost dovoluje odhalovat. Nikdy nikdo nespatřil bělejší pleti, krásnějších tvarů, tolik svěžesti, jemnosti a nevinnosti, sloučených v těle jediné bytosti. A to vše měli poplenit tito barbaři! Žhavý otec Antonín neměl tolik sebevlády, aby se zdržel. Vrhl se na ni, vpadl krutě do rodících se půvabů a miliskoval je v slepé zuřivosti, že dívka naříkala srdcelomně. Panenství jí však nezbavil. Otec Rafael již také nedovedl čekat. Sotva ji jeho zvrhlý druh pustil, objal ji, stočil do kozelce a musela si kleknout do lenošky a vystrčit svou zadnici, která se vypjala v této poloze v celé své bílé nádheře. Požádal otce Klimenta, aby mu ji přidržel a rozevřel její dvě polokoule. Oktavie pláče a v očích strašného kvardiana plane oheň. Kliment rve obě poloviny široce od sebe, malá dírka mezi nimi vystupuje, otevírá se k prasknutí a velká hlava údu otce kvardiana do ní vchází. Jaký nepoměr je mezi ohavností jeho svíce, jako vejce velkého žaludu s malým otvorem, do nějž vniká! Dívka se svíjí, hrůzný pot jí vystupuje na zádech a bocích. Křičí, chce uniknout avšak marně. Otec Kliment ji drží a plije do rýhy, aby Rafaelův úd snadněji vnikal a zvrhlý kvardian naléhá celou strašnou silou svých zvířecích beder. V záplavě krve se do ní konečně pohroužil celý a srdcervoucí řev nebohé oběti nám oznamuje její porážku. Avšak pyšní vítěz se nářkem dráždí, nic ho nedojímá, divokými skoky v její díře vylévá se do jejích útrob. „Nikdy jsem nešel tlustější branou,“ řekl otec Rafael. „Myslil jsem, že budu hotov na polovici cesty.“ „Udělám jí to v jiné poloze,“ řekl otec Antonín a nedovoluje jí povstat, nadzdvihl ubohou dívku tak, že stála téměř na hlavě. Dva mniši mu ji pomáhali držet. Dvěma prsty každé ruky vnikl do malé kundičky a roztahoval ji na všechny strany. Když myslil, že ji dostatečně rozšířil, strčil do vchodu svůj úd. Strašný skřek zastavil krev v našich žilách. Oba mniši, kteří mu pomáhali, dali nyní slabou oběť do vodorovné polohy. „Teď,“ řekl a surovci začali pomalu narážet bezvládné tělo na jeho ohromný kůl. Oktavie počala znovu zoufale křičet a v té chvíli byl obludný muž hotov. „Díky, bohu, bez nářku byl bych pochyboval o skončení tohoto čísla. Vážím si pouze vítězství nad slzami.“ „Opravdu,“ řekl otec Jeroným. „Teď je na mně řada. Položíme ji do původní pozice, neboť vyhovuje dokonale mým smyslům.“ Prohlíží, ohmatává, hněte obliny a stehna, šimrá prsty roztržené pohlaví a bere bič. Hrozný svist syčí vzduchem. Krásné hýždě mění barvu, pleť nejživějšího inkarnátu pokrývá liliovou bělost a na vyvalených zadních tvářích naskakují dlouhé pruhy, z nichž prýští krev. Nic nezadrží sveřepého mnicha. Čím víc Oktavie naříká, tím je surovější. Brzy není na celém spanilém těle místa, které by nekrvácelo. Uzlovitý úd vstupuje střídavě do obou otvorů, které se podobají chuchvalcům krvavého masa. Dívka se dusí a sípe, jakoby umírala. Chvílemi sebou křečovitě trhá. Zvrhlík, nenalézající konec své chlípnosti ani v předním ani v zadním otvoru, vytahuje úd a rozdírá jím rány zasazené bičem až konečně postříká krvavé hýždě bílou záplavou. Ale ani teď není spokojen a proklínaje nedostatečnou rozkoš, bije rukou a pěstí její ubohou prdelku. „Jsem něžný,“ praví otec Kliment a vine k sobě polovědomou krasavici. „Zde je oltář, na němž budu obětovat,“ dodává a tiskne hnusný polibek na její korálová ústa. Bere mezi své žluté zuby rty, jistě stvořené Venuší a rozvášňuje je. Potom k nim přikládá své nečisté pohlaví a nutí ubohou oběť ranami, aby je lízala. Fialová hlava se pohybuje mezi jejími rty a nadouvá jí tváře. Za chvíli jsou ústa, tento šťastný zdroj rozkoše a nejsladší útulek lásky, poskvrněna výlevem jeho páchnoucího semene. Zbytek večera nezadal v ničem orgiím, které jsem právě vylíčila. Spanilá krása a dojemný věk této dívky rozněcovaly zvrhlíky k šílenství. Konečně přesyceni, poslali ji do našeho pokoje. Byla bych ji ráda utěšila, zejména této první noci, ale musela jsem jít spát s otcem Antonínem a sama bych tudíž potřebovala útěchy. Když jsem se ráno vrátila, nalezla jsem naši novu družku v slzách, Řekla jsem jí vše, mluvila jsem k ní, jako kdysi Omphale mluvila ke mně. Ale tak krutá bolest se nedá zacelit za jediný den. tato mladá dívka měla velmi silný základ mravní výchovy, proto se jí zdál její osud tím krutější a beznadějnější. Ponenáhlu však čas hojil její rány a Oktavie se vpravila do svého neštěstí a těšila se jedině nadějí, že jednou vše skončí. Nedoufal marně. nebyla u nás ani šest týdnů, když jí otec Rafael jednoho dne přišel oznámit, že bude propuštěna. Oktavie, slíbíc nám totéž, co Omphale, zmizela, aniž jsme kdy zvěděly, co se s ní stalo. Mniši za ni neustále hledali náhradu. Až konečně našli dvanáctiletou selskou dívku, která se jí však přesto, že byla svěží a hezká, nevyrovnala. Uplynuly dva roky. Byla jsem nejstarší dívkou v klášteře. Kornelie také odešla, přísahajíc mi jako Omphale, že o ní ještě uslyším. Marně. Zapadla jako všechny předešlé Místo ní přišla jakési krasavice z Arles. Bylo jí patnáct let a pocházel ze vznešené rodiny. Oloupila mne k mé radosti o přízeň otce Antonína. Také jiné známky, věštící blízkost mého propuštění, se množily. Utěšovalo mne to, ale zároveň jsem se chvěla bázní. Mniši mne zahrnovali nejhorším jednáním. Nebylo dne ani noci, aby si na mne nestěžovali. Mezi ranami bičem jsem se modlila k bohu a trpělivě čekala, co ser se mnou stane. Jednou ráno, mimo naše nadání, se objevil v našem pokoji otec Antonín a zvěstoval nám, že otec Rafael, příbuzný a chráněnec svatého otce, byl za zvláštní zásluhy jeho Svatosti právě jmenován generálem františkánů. „A já, milé děti, povýšil jsem na kvardiana v Lyonu. Místo nás sem přijdou noví otcové. Čekáme jej již dnes. Neznám je, možná, že vás pošlou domů, ale stejně možné je, že si vás tu ponechají. Nechť je váš osud jakýkoli, radím vám ve vašem zájmu, abyste držely jazyk za zuby. Přiznejte je to, co nemůžete zatajit.“ Novina tak radostná nám nedovolila odmítnout otce Antonína, který se chtěl s námi po svém způsobu rozloučit. Neodepřely jsme mu ničeho a vyhověly jsme mu ochotně. Klekla jsem si, a nevíte, madame, jak ráda jsem mu otvírala svou, tolikrát zneuctěnou zadničku. Floreta mi vlezla na skloněná záda a také mu nastrčila svůj zadní otvor, čímž měl dvě díry nad sebou na vybranou. Dráždil se v obou, ale když cítil blížící se vrchol rozkoše, vsunul úd do dráždivého hnízda, utvořeného rýhou mezi oblinami a velkou kundou Florety. Vydávaje dračí skřeky, nechal vytékat svou šťávu na naše těla v takové hojnosti, že mi stékala po stehnech. Potom tuto kratochvíli opakoval s druhými dvěma dívkami. Svou rozkoš povzbuzoval pohledem na minet, který jsem před jeho očima prováděla se svou družkou. Než odešel, udělala mi to ještě jednou do úst a síla tohoto smilníka byla taková, že jsem nestačila jeho výtok polykat. Oběd jsme držely jako obyčejně a asi hodinu později vstoupil k nám otec Kliment v průvodu dvou věkem i vzhledem úctyhodných mnichů, z nichž jeden pravil: „Připusťte, dobrý otče, že tato zpustlost je hrozná a je zvláštní, že ji nebesa tak dlouho trpěla.“ Otec Kliment neodporoval, připustil pokorně výtky, omlouvala se však že on, ani jeho bratři nezaváděli novot. Nalezli klášter v témž stavu, v jakém jej dne s odevzdávají. Jestliže časem vyměňovali dívky, přejali tento zvyk od svých předchůdců. „Budiž,“ pravil cizí mnich. „Buď jak buď, my odstraníme tyto zpustlé zvyky.“ A když se nás tázal, jaká jsou naše přání pro budoucnost, odpověděly jsme mu jednohlasně, že se chceme vrátit do svých domovů. „Stane se, dítky,“ řekl mnich. „Dostanete potřebnou částku na cestu, ale musíte odcházet jedna po druhé v dvoudenních přestávkách. Půjdete samy a pěšky. Běda vám, budete-li rozkřikovat události v tomto domě.“ Posléze nás vyzval, abychom přísahaly při nejsvětější svátosti, na stupních oltáře, že pomlčíme o všem, co se zde dělo. Ruším-li nyní před vámi svůj slib a vypravuji vám, paní, tyto příhody, vím, že z tohoto klášteru nevzejdou nikdy nepříjemnosti, jimiž by řád těchto otců trpěl. Odešla jsem první. Prosila jsem o dovolení jít do Grenoblu. Dali mi dva zlaťáky na cestu. Vzala jsem si šaty, v nichž jsem do kláštera přišla a plna spokojenosti, že jej opustím způsobem dost příjemným a velmi očekávaný, stoupala jsem k lesu. Brzy jsem byla na silnici do Auxerre, na témže místě, kde jsem ji před třemi lety opustila, abych se střemhlav vrhla do onoho útulku neřesti. Chybělo mi několik neděl do mých pětadvacátých narozenin. Mou první radostí bylo pokleknout a prosit Boha, aby mi odpustil hříchy, jichž jsem se nedobrovolně dopustila. Modlila jsem se s velkým soustředěním a plakala jsem slzy lítosti, usmívajíc se štěstím. Odpočívajíc několik dní v Lyonu, dočetla jsem se v novinách, patřících mé bytné, jak jsou zločiny odměňovány. Rodin, hlavní původcem mého neštěstí, padouch, který mne tak krutě potrestal zato, že jsem zabránila vraždě, stál na vrcholu slávy. Noviny psaly, že byl jmenován tělesným lékařem švédského krále a že má velké příjmy. Nechť je šťasten, lotr. Pravděpodobně přece jen spáchal promyšlený zločin, řekla jsem si. Budu raději trpět, protože je psáno, že soužení a bolest jsou těsným údělem ctnosti. Po třech dnech jsem odtud odešla a hnána pošetilou nadějí, že mne čeká štěstí v Dauphiné, vydala jsem se na cestu do této provincie. Šla jsem pěšky, jako obyčejně, nesouc na holi malý raneček s nejnutnějšími potřebami. Asi dvě míle za Lyonem jsem potkala stařenu, která mne oslovila a s bolestným vzezřením mne zapřísahala, abych jí dala malou almužnu. Protože jsem soucitná, vytáhla jsem ihned sáček a chtěla jí dát několik drobných mincí. Ale tulačka, rychlejší mne, vyrvala mi celou peněženku a silnou ranou do žaludku mne srazila k zemi. Když jsem vstala, uviděla jsem ji v dálce, obklopenou čtyřmi chlapy, kteří mně vyhrožovali. Neodvážila jsem se jít za nimi. „Ó, spravedlivé nebe!“ zvolala jsem trpce. Je tedy vyloučeno, aby sebemenší úmysl nebo čin nebyl hned vzápětí trestán nejsurovějším neštěstím?“ V tomto okamžiku mne opustila všechny odvaha a chuť k životu. Dnes prosím nebesa o odpuštění, ale tenkrát jsem byla na pokraji zoufalství. Bez peněz zbývala mi jediná možnost. Vrátit se do Lyonu a žít tam jako kurva. Rouhajíc se, představoval jsem si svůj život v tomto měst. Dosud, nechť mé tělo bylo jakkoli znásilňováno a zneuctěno, zůstávala moje duše čistá, neboť žádná z neřestí, do nichž mne uvrhl můj neblahý osud, se nedála pro rozkoš mého srdce a podle mé vůle. Kam ale vedou cesty ctnosti? nyní mi nezbývalo než poslání kurvy. Utěšovalo mne však, že je rozdíl mezi tím, co konáme dobrovolně a z donucení. Bůh ten rozdíl jistě vidí! Věděla jsem, že by nikdy žádný muž nebyl tak sveřepý jako mniši a nikdo by na mně nechtěl takové zvrácenosti, ale prosté pomyšlení, že bych měla dobrovolně roztáhnout nohy pro potěšení chlapa kterého si přivedu z ulice, mne děsilo. Nenáviděla jsem vše, co souviselo s pohlavím. Mé tělo, přesycené touto nečistotou, se ještě ne vzpamatovalo. Můj zadek ukazoval stopy ran, má ubohá dírka neměla nikdy možnost se pořádně zahojit a srostla křivě, mé ohanbí bylo vypelichané a vydřené a prsy jsem měla poseté jizvami po kousání. A co by mne očekávalo v bordelu? Tytéž hry, tytéž pohyby zadnicí, kundička neustále drcená silnými údy chlípníků a nadto potupná odměna v penězích. Zdálo se však, že mi nic jiného nezbývá. Neumím nic, než mrdat všemi možnými způsoby a dráždit mužské vášně tak dlouhou, až se ukojí. Ale Bůh se nade mnou po tomto krutém rouhání slitoval a naplnil mé srdce novou jiskřičkou naděje. Šla jsem dále, umiňujíc si, že ve Vienne prodám své poslední věci, abych získala peníze na cestu do Grenoblu. Kráčela jsem pomalu, asi po půl míli jsem na planině vpravo u cesty zpozorovala dva jezdce, týrající nějakého muže, svíjejícího se pod kopyty jejich koní. Za chvíli ho s největší rychlostí opustili a zanechali ho ležet na zemi jako mrtvého. Toto děsné divadlo mne dojalo k slzám. Běda, řekla jsem si, tento ubožák je politováníhodnější než já. Mně zbylo zdraví a síla. Mohu si vydělat na chléb, Ale on bude mrzákem do smrti. Není-li zrovna boháčem, co se s ním stane? A také nyní jsem nemohla odolat hnutí milosrdenství a šla jsem k umírajícímu. Otevřel oči, prozradil jimi svou vděčnost a vybídl mne abych ho ošetřila. Roztrhla jsem svou košili, nadělala z ní obvazy a zastavila jsem krev, tekoucí z mnohých ran. Nepojila jsem ho vínem, které jsem u něho našla a zbytkem jsem vymyla jeho pohmožděniny. Konečně se ubožák vzpružil a s vracejícími se silami se mu vrátila vůle k životu. Nezdálo se, že by byl jen chudým člověkem. Měl na sobě několik cenných předmětů – prsteny, hodinky a jiné klenoty, ale vše bylo poškozeno. Jakmile byl schopen řeči, tázal se, který anděl mne poslal na pomoc a co může učinit, aby mně dokázal svou vděčnost. Ve své nepolepšitelné dobrotě jsem věřila, že duše vázaná vděčností mi bude bezvýhradně náležet. Myslila jsem, že se budu těšit v bezpečí ze soucitných slz, které vypláče ten, jenž právě proléval slzy v mém objetí. Vypravovala jsem mu všechny své příhody. Vyslechl mne pozorně a když jsem dopověděla i poslední příběh, z nějž mohl posoudit bídu, ve kterém se nacházím, zvolal: „Jak jsem šťasten, že alespoň budu moci zaplatit vše, co jste pro mne učinila! Jmenuji se Daville a mám v horách, patnáct mil odtud, krásný zámek. Nabízím vám v něm útulek, chcete-li tam jít se mnou. Jsem žena a moje žena potřebuje k ruce spolehlivé děvče. Nedávno jsme propustili nepoctivou komornou, jejíž místo vám nabízím. Děkoval jsem mu pokorně a tázal jsem se, proč se odvažoval cestovat bez průvodu a vydávat se nebezpečí přepadení.