Laura a Pavlína 11.díl
Pomalu se probouzím. Pomalu otevírám víčka a vnímám šero za okny. Trochu mě pálí oči, to bude asi proto, že jsem si včera vůbec nesmyl řasenku a vrstvy líčidel z víček, že jsme šli s Laurou spát strašně unaveni a nebyli jsme schopni takřka žádného pohybu navíc. I teď cítím každý sval v těle, cítím se hrozně unavený, ale je to moc příjemný pocit. Rozhoduji se, že dnes připravím Lauře snídani já. Pomalu vstávám a začínám vnímat realitu dne. No jasně, bolest v uších mi způsobily ty strašně dlouhé náušnice, které jsem si na noc nesundal. Teď když vstávám, tak mi tiše cinkají o tváře, a bolest v uších ustupuje. Prsty mám trochu necitlivé, to způsobily prstýnky, které na nich mám. Ale i tento nepříjemný pocit za chvíli mizí. Pomalu,malými krůčky cupitám do kuchyně. Na nohou mám ještě vysoké latexové kozačky, které mají až nepřirozeně dlouhý podpatek, který mi láme prsty u nohou skoro do pravého úhlu. Latexové mini šaty se mi lepí na tělo, a při větším pohybu kloužou po mé kůži. I když jednotlivé kusy oblečení, které mám teď na sobě, jsou neuvěřitelně nepohodlné, nemám nejmenší chuť si je sundávat. Proto prodlužuji tu chvíli, a poskakuji na podpatcích po kuchyní, vařím do konvice čaj a kávu, připravuji chleba, na pánvičku dávám plátky anglické slaniny a dělám hemenex. V jednu chvíli se přistihnu, jak úplně naschvál pohupuji s prsy ze strany na stranu, a nemůžu odtrhnou oči od hlubokého výstřihu, který sotva přikrývá mé bradavky, a napnutý latex tlačí moje prsa vzhůru, a ty poskakují jako dva neposedné balónky. Prstýnky na rukou mě nijak neomezují v práci. Naopak si myslím, že by bylo hezké je ještě doplnit o další. Slyším jak po schodech sestupuje Laura. Dělám, že ji neslyším, a dál se věnuji přípravě snídaně. Cítím, že stojí za mnou. Najednou se na mně zezadu přitiskne, a jemně mě chytí za prsa. Copak to tu máme za kuchařku, šeptá mi do ucha, a dává mi pusu na krk. Vypínám plyn pod pánvičkou, otáčím se, a políbím jí na ústa. Ve své průsvitné černé noční košilce, se svými rozcuchanými blonďatými vlasy, s vyzývavě našpulenými rtíky, a velkými prsy která prosvítají přes košilku, vypadá velmi sexy. Zmocňuje se mě neodolatelná touha ji zase líbat po celém těle, zase prožít ty slastné chvíle. Celým tělem mi projelo příjemné zabrnění, až jsem se tomu neubránil, a hlasitě jsem zavzdychal. Laura se usmívá, ale miláčku, teď už nemáme moc času, po snídani se musíš se převléct, upravit, a v deset hodin musíš být na klinice v Radotíně! Teď si taky uvědomuji, že mám donést na kliniku ranní moč. Říkám to Lauře, a ta mi podává čistou skleničku s víčkem. Už jsem ti ji včera připravila miláčku, jemně mě políbí na tvář, běž do koupelny, a já mezitím naservíruji snídani na stůl,dodává. Na svých vysokých podpatcích pomalu cupitám do koupelny, ve které je záchodová mísa i bidet. Po chvilce váhání volím bidet. Vyhrnuji si latexové šaty a sedám si na bidet čelem ke zdi. Vysoké podpatky mi nepřirozeně zvedají kolena do výšky, na mých stehnech přitahují můj pohled podvazky, které pevně drží černé síťované punčochy. Musím teď už opravdu vydat hodně energie na to, abych se uklidnil. Moje nové tělo mě stále dokáže vzrušit něčím novým, nějakým dosud nepoznaným pocitem, úhlem pohledu na ně. Teď se musím moc soustředit na to, abych se trefil do skleničky. Po chvíli zjišťuji, že to zase až takový problém není. Po snídani mi Laura pomáhá dostat se z latexových šatů, sedí na mém těle jako druhá kůže, a když mi je přetahuje přes hlavu, tak bych jí nejraději zastavil, a zůstal bych v nich celý den. Potom následuje už ten známý holčičí kolotoč. Jdu do sprchy, umývám si vlasy, Laura mi je vyfoukává fénem. Namalovat se, zkontrolovat obsah kabelky. Řasenka, rtěnka, oční stíny, kartáč na vlasy. Laura mi přidává do kabelky papírové kapesníčky, se slovy, že u doktora člověk nikdy neví. Do zvláštních desek si beru rodný list, daňové přiznání a živnostenské listy. Budu asi muset dokazovat kdo jsem. Přichází na řadu oblečení. Laura mi radí, ať si k doktorům neberu tanga, že tomuto typu kalhotek na gynekologii moc nefandí. Dává mi krásné, bílé krajkové kalhotky slipového střihu, k tomu ve stejném stylu podprsenku, žlutou kolovou minisukni, a bílé, velmi pružné tričko, které mi nechává trošku odhalené bříško, a má hluboký lodičkový výstřih. Laura si obléká oblečení podobné, pouze má bílou minisukni a žluté tričko. Nazouvám si krásné bílé sandálky na poměrně vysokém podpatku. Laura má ty samé, ale žluté. Při závěrečném pohledu do zrcadla vypadáme jako dvě sestry. Zjišťuji, že mám potřebu pořád něco Lauře vykládat, o něčem se bavit. Pamatuji si, že jsem kdysi četl článek, kde se autor zaobíral myšlenkou, že to způsobují ženské hormony. V duchu mu dávám za pravdu. Nasedáme do auta a vyrážíme směrem na Radotín. Díky prázdninovému provozu jsme u kliniky během dvaceti minut. Zmocňuje se mě trochu nervozita, protože vůbec nevím, co mě vlastně čeká. U vchodu si stačím přečíst, že se nacházíme v soukromé klinice, která se specializuje na gynekologii a plastické operace. Do deseti hodin zbývá už jen pět minut, a tak rychle hledáme kancelář primářky Jiřiny Novákové. U její kanceláře je malá recepce s útulnou čekárnou, kde jsou křesílka, televize a automat na kávu. Za pultem se na nás usmívá starší dáma. Jdu k ní, a říkám, že jsem objednaná na desátou hodinu. Řekl jsem objednaná! Budu si na to už muset začít zvykat. Teď ale nevím jaké mám říct jméno? Paní mě ale ulehčuje situaci. Vy určitě budete slečna Pavlína od docenta Drábka, můžete jít dál, paní primářka vás již očekává. Vaše sestra tady na vás může počkat, dodává. I přes velkou nervozitu se otáčím na Lauru. Vidím jak se usmívá, a oběma rukama mi naznačuje, že mi drží palce. Vstupuji do kanceláře. V jejím čele je mohutný psací stůl, a za ním sedí trošku prošedivělá dáma, takového toho neurčitého věku. Slušně zdravím. Ona vstává, trochu mě překvapila její poměrně vysoká postava, a podává mi ruku. Jsem Jiřina Nováková, představuje se, a vybízí mě , abych si sedl do křesla, které je před psacím stolem. Tak vy jste kamarádka docenta Drábka, ptá se mě, Leoš mi říkal, že si na vás mám nechat volný celý den, něco sice naznačoval, ale do telefonu nechtěl moc mluvit. Tak povídejte, co se vám vlastně stalo? Na její otázku jsem už byl připravený. Taky už jsem byl s mojí novou rolí ženy tak dokonale sžitý, že už popis událostí, které se mi přihodily, ve mně nevyvolaly žádné emoce. V klidu jsem jí vysvětlil vše, tak jak se to seběhlo. Pokračoval jsem nápadem docenta Drábka, že by mě jako přijala na kliniku ke změně pohlaví, a tím by se moje existence zase legalizovala. Celou dobu mě trpělivě poslouchala. Občas si udělala nějakou poznámku do bloku který měla před sebou. Když jsem skončil, chvíli si mlčky dělala ještě nějaké poznámky. Odkládá tužku a dlouze mi hledí do očí. Tak podívej se, děvče, když tě doporučil Leoš, budu tedy situaci brát takovou jaká je. Ty jsi byla Pavel Drábek, tak, a opravdu se ti to tak přihodilo, nebo jsi byla na dovolené v Thajsku? Tamní chirurgové dokáží zázraky! Přichází na řadu desky s dokumenty které jsem si připravil. Navíc ji říkám, že moje žena sedí v čekárně a může vše potvrdit. Tak dobrá, říká a rázně vstává od stolu, pojď vedle do ordinace, ať se na tebe můžu podívat. Ve vedlejší místnosti je spousta různých přístrojů, ale uprostřed upoutává moji pozornost takové zvláštní lehátko. Je to vlastně polovina klasického lehátka, má nastavitelnou opěrku na záda , a končí takovými nastavitelnými opěrkami, asi pod kolena. Teď mi to dochází, je to gynekologické křeslo! Hodně jsem už o něm slyšel, ale takto v reálu ho vidím poprvé. Primářka mě usazuje na židli, a bere mi z ruky skleničku s močí. Až teď mi dochází, že ji pořád nosím s sebou. Ptá se jestli jsem si moč odebral prěd snídaní. Přikyvuji, a dodávám že jsem postupoval podle instrukcí docenta Drábka. Tak si vás trošku naberu, říká s úsměvem. Zvoní na zvonek, a vzápětí přichází sestra. Trochu mě překvapuje, že na její klinice dělají, teda pokud jsem měl zatím možnost to poznat, pouze starší dámy. Musím ale říct, že všechny jsou velmi příjemné. Tato sestřička není výjimkou. Mile se na mě usmívá a ptá se primářky kolik toho bude potřeba nabrat. Jemně a s citem mě bere za ruku, ovazuje ji stahovací páskou, a z jehly kterou mi píchla do žíly, mi nabírá tři zkumavky mojí krve. Vytahuje jehlu, a prosí mě, abych si na ránu přitlačil kousek obvazu a ohnul ruku v lokti. Musím si přiznat, že odběr krve mi nikdy nevadil, teď se ale na to pokud možno nedívám. Nejsem si totiž jist, jestli bych neomdlel. Postupně zjišťuji, že jsem se stal k určitým věcem citlivější. Sestra říká primářce, že laborka bude hotová do hodiny, bere zkumavky s mou krví a odchází. Primářka se otáčí ke mně. Tak pojď, ať si tě můžu prohlédnout, můžeš si zde odložit, a ukazuje do rohu na plentu, a dodává, že tam je malá šatna. Asi vypadám hodně nechápavě, protože mě bere kolem ramen, jemně mě vede k plentě, a říká mi, ať se nebojím, ale že je nutné, když mi chce provést kompletní vyšetření, abych si všechno odložil. Za plentou si odkládám všechno co mám na sobě, zhluboka se nadechnu, a vracím se zpět do ordinace. Primářka si mě pozorně prohlíží, zcela přirozeně mě vede k váze, která je zřejmě propojena s počítačem , ke kterému se sklání, a něco zapisuje. Musím si přiznat, že na mě působí zcela přirozeným dojmem, že vůbec před ní nepociťuji nějaký pocit studu. Taky mi nezbývá totiž v mé situaci nic jiného, než se plně odevzdat do jejích rukou. Tak pojď má drahá, říká, začneme tady u tohoto přístroje. Je to mamograf, dodává, začneme vyšetřením prsou. Stoupám si k přístroji, a ona mi pod má prsa podsunuje podpěrnou desku. Působím asi dost prkenně, protože mě klidným hlasem uklidňuje, že je vidět, že podstupuji toto vyšetření poprvé. Opatrně mi bere moje prso do svých rukou, jemně je přizvedne, a říká mi, ať se přitlačím k opěrce. Shora mi na prso přitlačí opatrně skleněnou destičku, která je upevněna na držáku, který fixuje moje prso ve stlačené poloze. Ze shora se k ní přisunula hlava mamografu. Primářka říká, ať chvíli vydržím, a odchází k počítači. I přes to, že nevím co mě ještě v její ordinaci čeká, musím připustit, že se mě zmocňuje lehké vzrušení smíšené se zvědavostí …… Pokračování příště